Slunce již bylo vysoko na obloze, když jsme se zastavili u potoka a přivázali koně k mohutnému pomerančovníku. Ze sedlové brašny vytáhla bochník chleba, kus másla a med, se stromu utrhla několik lahodných plodů a svačina byla připravena. Když ještě odkudsi vytáhla lahev sladkého medového vína a do bílé látky zabalené piškoty, které nám během poslední zastávky u starého mlýna vtiskla do ruky stará žena, byl jsem dojatý. Z dálky zavanula vůně moře, zavoněly plody stromu, do jehož stínu jsme ulehli a voněla i její čokoládová kůže. Se zvonivým smíchem mě postavila na nohy a řekla: ‘Pojď! Do Evina hájku je ještě dlouhá cesta!’