A zatím Moskva byla prázdná. Byli v ní sice ještě lidé, zůstala v ní ještě asi padesátina bývalých obyvatel, ale přesto
byla prázdná. Byla pustá, jako je pustý úl, který umírá, ztrativ královnu.

V V úlu bez královny matky není života, i když se na povrchu zdá stejně živý jako úly ostatní.

V jasných paprscích poledního slunce krouží včely kolem úlu bez matky stejně vesele jako kolem ostatních, živých úlů; stejně jako ony voní do dálky medem, stejně do něj vlétají a vylétají z něj včely. Avšak stačí se lépe podívat, aby člověk pochopil, že je bez života. Včely létají jinak než u živých úlů, včelaře překvapí jiná vůně, jiný bzukot. Když včelař zaťuká na stěnu nemocného úlu, ozve se mu místo dřívější okamžité družné odpovědi, místo zasyčení desítek tisíců včel, hrozivě stahujících zadeček a rychlým kmitáním křídel vydávajících ten vzdušný zvuk plný života – odpoví mu několik rozptýlených zabzučení, s ozvěnou se rozléhajících různými prostorami prázdného úlu. Z česna se netáhne jako dříve lihová, aromatická vůně medu a jedu, nevane odtud teplo obývaného prostoru domácnosti a do vůně medu se mísí prach prázdnoty a hniloby. Před česnem už nejsou stráže, troubící na poplach a zvedající zadečky, hotovy zemřít při obraně úlu. Neozývá se
stejnoměrný, tichý zvuk, to kypění práce, podobné zvuku vařící se vody, nýbrž přerývaný, nesouladný hluk nepořádku. Do
úlu a z úlu opatrně, ale obratně vlétají a vylétají černé protáhlé včely zlodějky, polepené medem; nedávají žihadlo, unikají
před nebezpečím. Dříve vlétaly včely jen s nákladem a vylétaly prázdné, teď vylétají s nákladem. Včelař odstraní dolní prkénko s česnem a nahlédne do spodní části úlu. Místo černých, až ke dnu visících hroznů statných včel, uklidněných námahou
a s nepřetržitým pracovním zurčením vytahujících voštinu, držících se navzájem za nožičky – místo toho bloudí sem tam po
dně a stěnách úlu rozptýlené, ospalé, seschlé včely. Místo pečlivě zalepené podlahy, čistě umetené vějíři křídel, leží na dně drobečky z voštin, včelí výměty, polomrtvé včely, sotva hýbající nožkama, i včely již docela mrtvé a neodklizené.

Včelař odstraní horní prkénko a prohlédne si hlavu úlu. Místo řad včel, splývajících v jedinou plochu, zalepujících každou
skulinku plástve a zahřívajících larvy, vidí dovedně a složitě vytvořenou plástev, ale ne již tak neporušenou, jako bývala
kdysi. Všechno je zanedbané a znečištěné. Zlodějky – černé včely – létají kradmo, ale střelhbitě sem tam nad hotovým dílem;
zato domácí včely, seschlé, krátké, mdlé a jakoby staré, se potácejí pomalu, nikomu nepřekážejí, nic si nepřejí, ztratily vědomí života. Trubci, sršni, čmeláci a motýli nesmyslně narážejí v letu o stěny úlu. Tu a tam se mezi voštinami, mrtvými larvami a medem ozve na různých místech zlostné zabzučení; to někde dvě včely ze starého zvyku a po paměti čistí hnízdo, svědomitě a s přemáháním táhnou pryč mrtvou včelu nebo čmeláka a nestarají se, proč to dělají. V jiném koutě se líně perou dvě staré včely nebo se myjí nebo krmí jedna druhou a samy nevědí, dělají-li to z nenávisti nebo z přátelství. Na třetím místě se hustě namačkaná skupina včel vrhá na nějakou kořist, bije ji a dusí. A zesláblá nebo mrtvá včela pak lehce jako peříčko padá seshora na hromadu mrtvolek.

Včelař rozlomí dva prostřední plásty, aby viděl hnízdo. Místo souvislých černých kruhů z tisíce včel, sedících záda na zádech a střežících nejvyšší svátost plození, vidí stovky mdlých, položivých a spících včelích trupů. Téměř všechny zemřely, aniž o tom věděly, sedíce na svatyni, kterou střežily a které už není. Jsou cítit hnilobou a smrtí. Jen některé
z nich se hýbají, zvedají se, ochable letí a usedají na ruku nepřítele, neschopny dát mu žihadlo a tak umřít; ostatní, mrtvé, sypou se lehce jako rybí šupiny dolů. Včelař připevní prkénko, označí úl křídou a v příhodném čase vyláme plástve a vykouří rám.

Tak prázdná byla Moskva, když Napoleon,…